RUBRIKY
GALERIE
OBLÍBENÉ ODKAZY
PC BAZAR
PC bazar.jpg
KOŽENÉ OPASKY
kožené opasky.png
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
AUTORSKÝ OBSAH
Všechny články jsou autorské, bez povolení autora tohoto blogu není možné obsah publikovat nebo kopírovat!
 
AKTUALITY NA FACEBOOKU
NÁVŠTĚVNOST

Deník uprchlíka

Uprchlíci v evropě.png
Konečně jsem nasedl na loď a nyní mě čeká neskutečně dlouhá cesta za lepším životem. Je mi jasné, že plavba bude dlážděna problémy a nemusí to vyjít. Ale tady již žít nemohu. Bojím se, nic mě tady v Eritreji nedrží. Ženu mi zabili, protože byla křesťanka, mou dceru odvlekli neznámo kam před několika lety. Nikdy jsem ji už nenašel, nedostal jsem žádnou zprávu.
Jsem lékař a muslim. Nikdy bych ovšem nikomu neublížil. Cítím se ale zároveň provinile, neboť odcházím z města plného chudoby, kde jsem byl jediným lékařem. Nemohu ovšem zůstat. Bolí mě myšlenky na ty zvěrstva, která se tady dějí, nemohu tady být. Chci žít bez strachu. Chci toho tolik?
Uprchlíci v Evropě.jpg
Cesta bude trvat několik měsíců. Na člunu nás je snad sto, většinou muži. Nedá se tu hnout. Už nyní se bojím, abychom se nepotopili. Nemám tušení, jak to vydržím. Co když někdo onemocní? Není tu ani místo, abych se protáhl, žádná hygiena, jen moře. Celé dny budeme čelit přímému slunci, když přijde bouře, budeme nejvíc zranitelní. Co když nás chytí a my skončíme v uprchlickém táboře? To se nesmí stát.
 
Kdo jsou ti ostatní, co plují se mnou? Jsou to stejní lidé, jako jsem já? Jsou to lidé, kteří prchají kvůli strachu? Nebo jsou to ti stejní, kteří terorizovali mou rodinu u nás? Co když nás budou zase bít? Zaslechl jsem dva, jak se baví, že se mají dobře, ale Evropa je Evropa. A že hlavně v Anglii je čeká neskutečný život, že tam jedou jen kvůli financím. Někteří, co jsou tu se mnou neprchají ze strachu, ale za prací nebo štědrým sociálním systémem. Není se čemu divit. V přístavu pár pašeráků burcovalo lidi, aby se s nimi vydali do Německa, Anglie, Francie nebo Švýcarska. Tam je prý skvěle. Nemusí pracovat, přesto se o ně postarají pohádkově, budou mít mnohonásobně víc, než si jen dovedou představit. Kdo by tohle nechtěl?
 
Ten naproti je divnej. Od doby, co se nalodil se na nikoho ani nepodíval. Jen křičí, že víra je jen jedna a hlavně že nevěřící za to všechno zaplatí. Většina z nás, mu nevěnuje pozornost. Doufáme, že nebude dělat problémy.
 
Cesta je nekonečná. Plavíme se hrozně dlouho a netuším, kde jsme, jak dlouho jsme na moři. Ani kdy už uvidíme nějaké světlo na konci tunelu. Náš cíl, náš sen, náš nový život. Strach ze smrti byl nejsilnější včera při té silné bouři. Pár lidí jsme ztratili, bohužel jsme je v noci na rozbouřeném moři již nedokázali vytáhnout. Některé jsme ani nenašli.
 
Když se moře uklidnilo, celý den na nás pálilo slunce. Mnoho lidí zvrací, jsou nemocní, máme malé zásoby vody a jídla. Když se zeptáme převaděčů na cokoliv, okřiknou nás, že máme držet huby nebo nás surově zbijí. Nemáme všichni stejné podmínky. Někteří jako by měli podmínky králů. Je s nimi zacházeno lépe, když něco chtějí, vše dostanou na úkor nás. Na první pohled jde o skupinku bojovníků. Jsou agresivní. Přidal se k nim i ten uřvanej. Je jich asi pět. Je nám jasné, že neprchají z nedostatku nebo strachu ze smrti. Mají sebou jako jediní nějaká zavazadla. Máme z nich strach.
 
Další týden uběhl a my se jakoby nehnuli z místa. Čas se zastavil, nemocných přibývá, já sám trpím žaludečními problémy. Zápach a nemoci jsou teď jediné, co nás obklopuje. Samozřejmě kromě nekonečné vody. Chci být již na pevnině. Lituju, že jsem plul. Doufám, že se mé sny splní a budu žít plnohodnotný život.
 
Pár lidí to již nezvládlo, některé jsme ztratili při bouři, někteří nezvládli svou nemoc a vyčerpání, jednoho vyhodili, když se vzbouřil, že nedostal již dva dny jídlo. Jsme tu jako zvířata v kleci.
 
Něco vidíme. Konečně nějaký ostrov nebo pevnina. To už musíme být v Itálii. Dlouhé týdny jsme trpěli a naše štěstí je na dosah. Budeme si žít jak v bavlnce, budeme v bezpečí. Hlavně ne již žádný hlad a neustálý strach. Každý z nás je blíž svému snu. Někteří jdou pracovat, někteří prchli ze strachu ze smrti a násilí, někteří se chvástali, jak budou čerpat dávky a nikdy už nebudou muset nic dělat. Ti v popředí, které jsem již popisoval jdou ale škodit. Nejsou vůbec od nás, nikdo je nezná, ale všichni z nich máme strach.
 
Pevnina se vzdaluje. Řekli nám, že musíme doplout v noci, v totální tmě, bez světel. Pokud něco nevyjde, všechny nás chytí a vyhostí. No, ne tak docela. Všichni jsme před plavbou spálili své doklady. Aby nešlo zjistit, kam nás vrátit. Někteří možná i kvůli tomu, aby nešlo zjistit, kdo jsou.
 
V noci jsme se dostali na pevninu. Byla to Itálie. Vystoupili jsme z lodi a rozprchli se do všech stran. To nejtěžší máme za sebou. Nyní jen cesta po Evropě, já chci jet do Anglie. Někteří padali na zem vyčerpáním, ale zase se zvedli a prchali, dokud nás nikdo neobjevil.
 
Ta cesta nakonec stála za to. Jsme tady. Většina z nás ze strachu, někteří kvůli výdělku, někteří možná škodit.
 
Tento příběh je zcela smyšlený, může obsahovat chyby v ději, může být absolutně nepravdivý nebo naopak jsem se mohl trefit přímo do osudu některých uprchlíků. Sám se spíš přikláním k tomu, abychom uprchlíky nepřijímali, neboť pak dojde k lavině, kterou nemusíme zvládnout. Není možné si sem nastěhovat většinu chudého světa. Evropa nedokáže pojmout všechny. Ale když je nepřijmeme, tedy pouze ty, kteří uprchli právě kvůli strachu ze ztráty života, můžeme to vůbec udělat? Ignorovat ty, kteří by jinak zemřeli? Na druhou stranu, co s těmi, co jdou škodit, zneužívat sociální systémy, propagovat svou víru radikálním směrem? Nebo co s těmi, kteří chtějí lepší život a jdou sem za prací?
 
A teď přichází ta nejtěžší otázka. Osobně jsem názorově blíž k tomu, abychom urpchlíky nepřijímali, nebo přijali jen pár těch, kteří uprchli kvůli ohrožení života. Nakonec jich nemusí být moc. Stejně jako většina se obávám o bezpečnost našich žen a obyvatelstva jako celku.
 
Jsme pro kvalitní diskuzi, bez urážek, bez rasismu, bez naivních představ o dobrotě ducha všech uprchlíků.
22.11.2015 22:43:11
surpan
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one