Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře zapsalo UNESCO v roce 1994 do seznamu světového dědictví. Vrcholnému dílu barokní gotiky od Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677-1723) se tak dostalo uznání jako duchovnímu vlastnictví celého lidstva.

Tuto nádhernou stavbu jsem nakonec naživo viděl až 2 roky poté, co jsme jako středoškolský tým model dodělali.

Tým se skládal ze mě a 7 dívek. Všichni jsme navštěvovali střední průmyslovou školu stavební ve Valašském Meziříčí.

Času bylo pramálo, vše se muselo zvládnou za něco málo přes jeden měsíc a i když nás nebylo málo, na tak náročnou stavbu bez předchozích zkušeností s modely, měli jsme co dělat a dokončovalo se ještě pár minut před ukončením termínu. Vše muselo být z kartonu. A protože jsme měli k dispozici několik typů kartonů, to jak vroubkovaný, tak hladký a i zároveň měly dva odstíny hnědé, rozhodli jsme se zkusit modelovat bez barev.

O to to bylo těžší. V té době jsme nebyly schopni využívat 3D software, který by nám tak náročnou práci usnadnil tím, že by se dal vytvořit 3D počítačový model a všechny rozně kroucené díly by se daly narovnat a my bychom si usnadnili již tak náročnou práci. Tohle ale nikdo z nás ani v okolí neuměl a tak některé díly vznikaly mnohdy vylučovací metodou pokus – omyl. Tato stavba je tak náročná, neobsahuje žádné rovné stěny, všechny jsou zakulaceny, střechy jsou klopené opět s obloukovým tvarem. Když se nad tím momentálně zamyslím, nechápu, jak jsme to zvládli takhle rychle a tak přesně. Vše muselo být přesné, hlavně proto, že jsme nechtěli použít žádné barvy, které by zakryly nepřesnosti. Nebylo čím maskovat, tedy vše muselo být naprosto skvělé.

Jako jediné podklady co jsme měli byla projektová tištěná dokumentace od památkového ústavu v Brně a pár fotek z internetu. Pracovalo se na modelu pořád, přes víkendy, po večer, občas po nocích, ke konci termínu se stříhaly díly i při výuce na koleni, jen aby se to zvládlo.

Výzva byla obrovská. Vybrali jsme si opravdu náročnou stavbu, náročné provedení v šibeničním termínu a dali jsme do toho vše. Pokud by se nám podařilo uspět, byla před námi možnost usnadnit si přijímačky na vysokou a prostě dostat se na výšku bez stresu ze zkoušek.

To byla až druhá soutěž, která se mimochodem také povedla a my se dostali na VUT do Brna, opět jako tým. První soutěž byla přes Svaz výrobců vlnitých lepenek a tady se nám podařilo vyhrát první místo v celé ČR. Nečekali jsme, ale doufali, že to vyjde a že se nám podaří porazit ostatní. Radost byla neskutečná.

Další model, který jsem dělal tentokrát sám (s pomocí drahé polovičky s detaily – stromy, auta), si můžete prohlídnou na: model budovy z Olomouce.