Práce v Anglii - težké začátky

Plíseň? Žádnej problém. Tak se to přemázne primalexem nebo přelepí tapetou, ono to zas pár týdnů potrvá, než plíseň projde skrz. No a tak to bylo se vším. Takže jsme zažíli čtyři měsíce zajimavých zkušeností, pokud se to dá tak říci. Nicméně po dohadovaním s domácím jsme dostali docela zajímavé slevy, takže nás to bydlení vyšlo dosti levně, což je svým způsobem štěstí v neštěstí.

První dny po nastěhování jsme se vydali po cestě, na jejímž konci bylo pracovní místo pro každého z nás. Začali jsme vyřizováním NIN (national insurance number) - číslo, které je vám přířazeno a odvádite na něj pojistku a daně. To bylo snažší, než jsme si mysleli. Jako občané EU jsme to totiž měli jisté. Dál jsme si chtěli založit bankovní účet, neboť většina zaměstnavatelů, vám ani nezaplatí, pokud nemá kam vám poslat peníze. Tohle bylo už o poznaní horší. Nikde nám totiž nechtěli otevřít účet bez proof of address - což je potvrzení o adrese. Lze jej získat tak, že na Vaše jméno dojde nějáký účet, třeba od města nebo od vodáren. Jenže ten jsme neměli a čekat měsíc, než nám dojde, se nám nechtělo. Tak jsme chodili od banky k bance, ale nikde se nám to nepodařilo. Tak jsme to vzdali s tím, že hold až to půjde tak si ho otevřeme.

Další fáze byla najít práci. Nakopírovali jsme životopisy a hurá rozdávat. Neměli jsme doma internet a to celé 4 měsíce, neboť jsme si plánovali, že se brzo odstěhujem. Ale to jsme netušili, že tam budeme muset být tak dlouho. Na internet jsme chodili do knihovny, ale ten byl k dispozici jen na 2 hodiny, takže jsme práci hledali v terénu. Teď se už pouze s humorem udivujeme, jak jsme měli úžasný nápad, že jsme chodili tři kluci spolu a hledali práci.

Není to nejlepší cesta. Správná cesta je vyrazit sám. Vím, že to může být těžké, obzvlášť pokud máte jazykové zábrany a jste stydlíni. Pokud se někdo ocitne v obdobné situaci, doporučuji rozhodně nehledat práci hromadně. Nicméně úspěšně se nám podařilo každému z nás najit práci a to i tomu, který skoro neuměl anglicky ani slovo.

Já si našel práci ve skladu. Malá firma prodávající oblečení na internetu,. Můj kamarád si našel práci rovněž ve skladu, také firma prodávající oblečení, ale mnohem větší o stovkách zaměstnanců. A ten poslední kamarád, který neuměl skoro ani slovo anglicky, si našel práci jako kuchař s polákama v italské restauraci, i když s vařením neměl žádné zkušenosti. Sklad, kde pracuji, se nachazí hodně na jihu města a z Claytonu to pro mě znamenalo jedno přesedaní a asi hodina a půl cesty, když nebyla dopravní zácpa. V tomto skladě pracuji až do teď, už ¾ roku. Tři měsíce jsme v Claytonu žil díky pracovní době a čase, který spolklo cestování, doslova jen spánkem, prací a cestováním. Nebylo to lehké období, ale jsem rád, že jsem to zvládl a překonal to. Zpětně se na to dívám a na jednu stranu se mi to líbilo, bez internetu, jednu chvíli i bez notebooku. Nebyl jsem svázan tou technologií a mojí zábavou po večerech se stalo luštění sudoku v novinách, které jsem získal v autobusu po cestě do práce. Nicméně mi bylo jasné, že to nepotrvá věčně a musím s tím něco udělat, co nejdříve se přestěhovat a přiblížit se k mému zaměstnání. Ale protože jsem pracoval jinde než moji kamarádi, tak i přes snahu a jisté pokusy, zůstat bydlet spolu, jsme se nakonec rozdělili a každý se z Claytonu odstěhoval jinam. Po přestěhování do nového domova, o kterém Vám budu vyprávět příště, každopádně to byl pro mě zlom, kdy už jsem si mohl říct, žiju v Anglii.

Autor: Frank