Za prací do Anglie - konečně na ostrově

Dojeli jsme k hotelu, vystoupili, uviděl jsem hotel, který jsem znal z fotek, když jsem jej rezervoval a ohromně se mi ulevilo že jsme správně. Přišlo mi to příliš jednoduché, nevím proč, ale čekal jsem to složitější. V hotelu na recepci jsem zaplatil, dali nám nějáké karty místo kličů a řekli patro a číslo pokoje. Zamířili jsme k výtahům, kde jsme se trošku ztrapnili, když jsme nebyly schopni přivolat výtah onou kartou, neboť to byly malé výtahy tak jsme se ani nemohli k nikomu vtěrknout, takže jsme tam stáli, lidé jezdili nahoru a dolů a my se marně snažili, když někdo došel po nás tak jsme ho pustili s tím že to od něj okoukame, jak se to dá zavolat a stejně se nám to nedařilo. Holt vidláci dojeli do města. Pak nás jeden pár viděl, jak tam bojujeme, tak nám ho přivolal a pustil nás. Nebýt jich, tak tam stojíme asi do teď. Nicméně tím naše trápení nekončí. Pamatovali jsme si patro, ale nikoli číslo pokoje. Na kartě nebylo, jet tím blaznivým výtahem dolů a na recepci se zeptat, nepřícházelo v uvahu. Tak jsme chvilku tápali a pak někoho napadlo podívat se na účtenku. To byla naše spása. Na účtence bylo číslo pokoje. Došli jsme k pokoji, chvíli bojovali s otevřením dveří, neboť to se také dělalo kartou. Když jsme se dostali dovnitř, byli jsme po tmě, než jsme zjistili, že se musí karta strčít do takového přístroje, který aktivuje elektřinu. Byl jsem varován, že v tom hotelu to může být maso, ale toto jsem nečekal. Čekali nás 3 noci na hotelu a další úkol byl najít podnájem. V den příletu jsme už nic nedělali, jen se šli podívat do města na procházku a pak rovnou spát.

Druhý den jsme začali obvolávat inzeráty s nabídkami podnájmů. Kamarád se toho dobrovolně ujal, volaní po telefonu ještě nedávno pro mě byla infarktová záležitost. Jak mi zvonil telefon, naběhla mi husí kůže.
 

Podařilo se nám domluvit na odpoledne jednu schůzku, tak jsme vyrazili. Šli jsme pěšky, autobusu jsme se báli. Měli jsme problém to najít, tak jsme došli pozdě, paní z ubytovací agentúry nás přes telefon navigovala, ale díky naši slabé angličtině, to byl celkem problém, ale měla s námi trpělivost.
 

Nakonec se nám to podařilo najít. Byl to velký dům, nad obchodem Byl to otřes, malá vybava, plesnivá postel, no prostě hrůza!!! Sice jsme neřekli ne, pro jistotu, kdybychom nic lepšího nenašli, ale rozhodně jsme chtěli hledat dál, tak jsme si domluvili další prohlídku. Tam jsme také zamířili pěšky. Tentokrát se jednalo o soukromého majitele, byl to nějáky Ind, jmenoval se Mr. Singh. Domek to byl na první pohled pěkný, málo vybavený, ale bylo nám slíbeno že výbava by případně byla dodána, tak jsme měli prvního kandidata v jednání. Další prohlidky jsme ten den nezvládli a dost se nám ulevilo, že jsme aspoň na něco natrefili, protože není to tak snadné v tak kratkém časovém úseku něco najit. I Mr. Singh byl překvapen, že se tak na rychlo musíme stěhovat. Večer jsme šli na pivo a během toho nám volal Mr. Singh, že jestli to chceme, tak mu to máme potvrdit a jestli ne, tak předá dům agentuře. Tím na nás vyvinul tlak a my teda souhlasili, že to berem, takže jsme už další prohlídky neabsolvovali, i kdýž ja chtěl poslední den v hotelu využít na hledaní i přes to, že jsme mu řekli ano, protože se mi nelíbil tlak, který na nás vyvinul a přeci jen měli jsme čas. Nicméně jsem byl přehlasován, že kluci už nechtějí nic hledat a že toto bude dobrý.
 

Takže poslední den v hotelu jsme proflákali poznáváním města. Naposledy se vyspali v hotelu a ráno si sbalili saky paky a vyrazili do našeho nového domku. Měli jsme domluvený čas na 9. Byly jsme tam chvilku před, Mr. Singh měl zpoždění asi tak 30 minut, možná spíš více. Potkali jsme souseda, který byl podivný chlapík. Neodpověděl ani na pozdrav a když vcházel do domu, tak nadával. Neměli jsme z něj dobrý pocit. Pak se konečně ukázal Mr. Singh a pustil nás do domu. Podepsali jsme kontrakt, dal nám klíče, přivezl madrace. My si pak rozdělili pokoje a bylo to.
 

Bydleli jsme! Sice bez internetu, ale bydleli. Internet byl velký problém. Jak najit dodavatele internetu, bez internetu? To byla jedna z věcí, co mi velice chyběla - internet. Byli jsme odříznuti od informací. Nicméně jsme se zabydleli a dostávali jsme se k dalšímu podstatnému kroku - najít si práci. To byl náš další cíl.
 

Nicméně, tak jak šlo doposud vše hladce, od tohoto bodu, se věci začly znatelně komplikovat. Dům stál v oblasti pojmenované Clayton a tak budu i přezdívat náš nový domov. Co jsme v něm zažili za zážítky a jaké pokračoval náš příběh vám povím příště.

Autor: Frank