| NEJOBLÍBENĚJŠÍ ČLÁNKY |
Vyhledávač akvarijních rostlin
Rostlinné akvárium - články
CO2 - kyselina citronová a soda
| NÁŠ E-SHOP SURPAN |
| RUBRIKY |
| GALERIE |
| OBLÍBENÉ ODKAZY |
| NOVINKY |
| KOŽENÉ OPASKY |
| POSLEDNÍ KOMENTÁŘE |
Z časových důvodů není v mých silách odpovídat na všechny dotazy v komentářích, mailu a fb zprávách.
Děkuji za pochopení.
Děkuji za pochopení.
| AUTORSKÝ OBSAH |
| ODBĚR VIDEÍ NA YOUTUBE |
| AKTUALITY NA FACEBOOKU |
| NÁVŠTĚVNOST |
Cestování v čase - srovnání dob vtipem
Dnešní doba není jednoduchá, ale když se zamyslím, která doba by byla ta lepší pro žití, rozhodně bych neměnil. S trochou nadsázky vysvětlím proč:
Kde začít? Asi v malé jeskyni s jednoduchými malbami, bez ústředního topení, kde i myši utekly mrazem. Zde se válí několik kožešin a já zjišťuji, že mám na sobě jen dost málo textilu, který by mě v té klemře zahaloval.
Kde začít? Asi v malé jeskyni s jednoduchými malbami, bez ústředního topení, kde i myši utekly mrazem. Zde se válí několik kožešin a já zjišťuji, že mám na sobě jen dost málo textilu, který by mě v té klemře zahaloval.
Kolem mě je pár stejně blbě vypadajících zarostlých lidí a těžko poznat, kdo je žena či muž. Nejhorší na tom je asi ten zápach, všichni hrozně smrdíme a někdo už dvě hodiny zkouší křemeny "zatopit".
Ano, tohle je doba, kdy bych rozhodně žít nechtěl. Je to doba, kdy bych lovil mamuty a dožíval se věku, který nestojí ani za zmínku. Buď bych někde umrzl, chytil nějakou nemoc, nebo by mě někdo pozřel jako zákusek a já bych doufal, že to nebyl můj spolubydlící v jeskyni v době hladu.
Pak je tu doba jiná, horko, že by člověku slezly vlasy a já dřu jak mezek. Je to doba cca 2000 př. n. l. a já zrovna s hromadou kámošů táhnu několika tunový opracovaný šutr na své místo. Písek pálí do chodidel a někdo mě právě mrskl přes záda bičem, že se loudám. No nedal bys mu facku?
V tu ránu procitnu a probudím se o dalších 2000 let dál. Nazval bych to obdobím okolo roku "nula"
Ano, tohle je doba, kdy bych rozhodně žít nechtěl. Je to doba, kdy bych lovil mamuty a dožíval se věku, který nestojí ani za zmínku. Buď bych někde umrzl, chytil nějakou nemoc, nebo by mě někdo pozřel jako zákusek a já bych doufal, že to nebyl můj spolubydlící v jeskyni v době hladu.
Pak je tu doba jiná, horko, že by člověku slezly vlasy a já dřu jak mezek. Je to doba cca 2000 př. n. l. a já zrovna s hromadou kámošů táhnu několika tunový opracovaný šutr na své místo. Písek pálí do chodidel a někdo mě právě mrskl přes záda bičem, že se loudám. No nedal bys mu facku?
V tu ránu procitnu a probudím se o dalších 2000 let dál. Nazval bych to obdobím okolo roku "nula"
Podle mapy se nacházím na nějakém divném poloostrově v podivně vypadajícím divadle. Jsem uprostřed, kolem hromada pokřikujících lidí a fanynky to nejsou.
Prohlédnu si sám sebe, mám na sobě nějaké divné hadry, ale ty svaly, to jsem asi docela makal. Všichni po mě řvou a já nevím co chtěj. Mám jim zazpívat nebo říct nějakou báseň? V tu ránu jsem vše pochopil. Otočím se a proti mě běží nějaká velká chlupatá bestie a rozhodně se se mnou nechce mazlit. Zkusím na poslední chvíli zařvat "mourku" ale obměkčit tu mrchu se mi nepovedlo. Už mě tahá po zemi a lidi řvou. Sakra, to jsem se musel zrovna ocitnout v aréně se lvem?
No nic z bezvědomí jsem se probral a v ruce svírám nějaký měděný peníz. Z toho jsem usoudil, že z bohaté měšťanské rodiny nebudu. Na minci je nějaká poněkud obézní žena vypadající jak její manžel. V tu ránu mi došlo, že jde o Marii Terezii. "Super, to nebude až taková hrůza," pomyslím si. Jenže jsem se zmýlil. Zrovna byl totiž vydán zákon o povinné školní docházce a já byl vlastně úplně tupej.
Ok, po dlouhé chvíli, kdy mě učitel zmlátil do bezvědomí se ocitám v době hrozného rámusu. Sedím na krásné zelené louce, docela hladový pojídám chleba a přemýšlím, kde jsem se to zase objevil. Trochu doufám, že již to nejhorší jsem si zažil. Z dálky je slyšet nějaký rámus, ale vedle mě kvete pampeliška a poblíž mne je klid, že ani ptáčka neslyším. Prohlídnu si tedy co mám na sobě. A ejhle. Armádní oděv, kolem pasu granáty a na hlavně helmu. V druhé ruce svírám fotku své drahé. Ani jsem nestihl zjistit, na které straně jsem, když tu prosvištělo pár střel a já opět padám do bezvědomí.
Pak jsem měl jen velmi rychlé přeběhnutí do doby, kdy jsem se objevil na silnici a přejel mě sovětský tank. Hned mi bylo jasné, že to byla doba sověstské okupace.
Tak snad už další doba bude ta, ve které žiji, pomyslel jsem si. V tu ránu se objevuji na náměstí, v ruce mám klíče a zvoním o sto šest. Asi jsem našel něčí klíče a hledám majitele. Jen nechápu toho pána v zelené čepici, proč do mě tak buší tím pendrekem.
Šup a jsem zpět. Ale něco se pokazilo. Nejsem ve své posteli, ale ležím vedle nějaké letušky, která mi říká: "Vašku, to nevadí, ono se to občas stává". Přemýšlím, kdo bych mohl být a nepřicházím na to. V telefonu mám zmeškaný hovor od Livie. Kolem mě luxus, jako bych snad byl bývalý prezident. Venku se ozývá prostest proti amnestii. Otevřu okno, abych zjistil, co se děje. Promluvím na dav a z mých úst se line přiteplený hlásek...Néééé, to snad nééé. V tu ránu dostanu šutrem do hlavy a probouzím se doma ve své posteli. Už jsem se bál, že tohle cestování časem nikdy neskončí.
Prohlédnu si sám sebe, mám na sobě nějaké divné hadry, ale ty svaly, to jsem asi docela makal. Všichni po mě řvou a já nevím co chtěj. Mám jim zazpívat nebo říct nějakou báseň? V tu ránu jsem vše pochopil. Otočím se a proti mě běží nějaká velká chlupatá bestie a rozhodně se se mnou nechce mazlit. Zkusím na poslední chvíli zařvat "mourku" ale obměkčit tu mrchu se mi nepovedlo. Už mě tahá po zemi a lidi řvou. Sakra, to jsem se musel zrovna ocitnout v aréně se lvem?
No nic z bezvědomí jsem se probral a v ruce svírám nějaký měděný peníz. Z toho jsem usoudil, že z bohaté měšťanské rodiny nebudu. Na minci je nějaká poněkud obézní žena vypadající jak její manžel. V tu ránu mi došlo, že jde o Marii Terezii. "Super, to nebude až taková hrůza," pomyslím si. Jenže jsem se zmýlil. Zrovna byl totiž vydán zákon o povinné školní docházce a já byl vlastně úplně tupej.
Ok, po dlouhé chvíli, kdy mě učitel zmlátil do bezvědomí se ocitám v době hrozného rámusu. Sedím na krásné zelené louce, docela hladový pojídám chleba a přemýšlím, kde jsem se to zase objevil. Trochu doufám, že již to nejhorší jsem si zažil. Z dálky je slyšet nějaký rámus, ale vedle mě kvete pampeliška a poblíž mne je klid, že ani ptáčka neslyším. Prohlídnu si tedy co mám na sobě. A ejhle. Armádní oděv, kolem pasu granáty a na hlavně helmu. V druhé ruce svírám fotku své drahé. Ani jsem nestihl zjistit, na které straně jsem, když tu prosvištělo pár střel a já opět padám do bezvědomí.
Pak jsem měl jen velmi rychlé přeběhnutí do doby, kdy jsem se objevil na silnici a přejel mě sovětský tank. Hned mi bylo jasné, že to byla doba sověstské okupace.
Tak snad už další doba bude ta, ve které žiji, pomyslel jsem si. V tu ránu se objevuji na náměstí, v ruce mám klíče a zvoním o sto šest. Asi jsem našel něčí klíče a hledám majitele. Jen nechápu toho pána v zelené čepici, proč do mě tak buší tím pendrekem.
Šup a jsem zpět. Ale něco se pokazilo. Nejsem ve své posteli, ale ležím vedle nějaké letušky, která mi říká: "Vašku, to nevadí, ono se to občas stává". Přemýšlím, kdo bych mohl být a nepřicházím na to. V telefonu mám zmeškaný hovor od Livie. Kolem mě luxus, jako bych snad byl bývalý prezident. Venku se ozývá prostest proti amnestii. Otevřu okno, abych zjistil, co se děje. Promluvím na dav a z mých úst se line přiteplený hlásek...Néééé, to snad nééé. V tu ránu dostanu šutrem do hlavy a probouzím se doma ve své posteli. Už jsem se bál, že tohle cestování časem nikdy neskončí.